Slovníček pojmů

---
Najít výraz

Vše | a | b | c | d | e | f | g | h | i | j | k | l | m | n | o | p | q | r | s | t | u | v | w | x | y | z

Výrazy začínající na Vše

Azyl

Útočiště, ochrana před pronásledováním. Podle zákona o azylu je azyl jednou z forem mezinárodní ochrany. Jde o ochranné povolení k pobytu poskytované cizím státním příslušníkům z určitých důvodů (politických, náboženských, národnostních atd.), pokud se prokázalo, že daná osoba oprávněně pociťuje obavy z pronásledování v zemi, ze které uprchla.

Azylant

Člověk, který požádal o udělení azylu a kterému byl azyl udělen.

Cizinec

Dle zákona o pobytu cizinců je jím občan jiné země pobývající na území ČR. - Občané EU mají práva nejvíce podobná občanům ČR - Občané tzv. třetích zemí (tedy ne ČR, ani EU): ty lze ještě dělit na cizince bez vízové povinnosti (mohou do ČR přicestovat bez jakéhokoliv povolení či omezení – například USA, Kanada), a cizince s vízovou povinností (musejí žádat o vízum, tedy o možnost vstoupit na naše území, k tomu musejí uvádět důvod pobytu. Na vízum není žádný nárok, nemusí být uděleno. O vízech rozhodují konzuláty ČR, tedy ministerstvo zahraniční.)

Diskriminace

Diskriminace znamená rozlišování. Toto rozlišování má za následek, že se k jednomu člověku chováme ve stejné situaci hůře než k jinému, a to pouze proto, že daný člověk je příslušníkem nějaké skupiny (je určité rasy, věku, pohlaví, náboženství) nebo má nějakou vlastnost (je nemocen, je chudý). Diskriminace může být i pozitivní: pak jsou příslušníci určité skupiny oproti ostatním zvýhodňováni.

Dlouhodobý pobyt

O dlouhodobý pobyt lze požádat místo žádosti o prodloužení víza nad 90 dnů. Lze jej udělit na dobu delší než 1 rok. Oproti vízu má povolení k dlouhodobému pobytu určité výhody, kterými zvyšuje právní postavení svého držitele: na jeho udělení zřejmě je – v případě splnění podmínek – právní nárok a lze změnit účel pobytu. K žádosti o dlouhodobý pobyt je nutno předkládat téměř totožné náležitosti jako k žádosti o vízum nad 90 dnů, o jeho prodloužení je nutno požádat nejpozději 14 dní před skončením platnosti povolení k dlouhodobému pobytu a při skončení účelu pobytu policie povolení k dlouhodobému pobytu zruší.

Emigrace

Směrem ven, emigrovat = odejít odněkud. V oblasti mezinárodní migrace se emigrací myslí odchod z jedné země do jiné země. Za emigraci se označují i skupiny lidí, kteří odešli do jiné země například z jednoho důvodu, v jednom období (pobělohorská emigrace, československá válečná emigrace).

Etnická identita

Uvědomování si, pociťování sounáležitosti s určitou etnickou skupinou na základě společně sdílených znaků etnicity nebo rodového původu a na základě vědomí odlišnosti od jiného etnika. Je souhrnem názorů na původ, etnický prostor (vlast), historické osudy, postavení, úlohu a povahu vlastního etnika a na jeho místo mezi ostatními etniky.

Etnikum a etnicita

Skupina osob, která se od ostatních odlišuje svou etnicitou – společnými znaky a charakteristikami (jazyk, původ, území, historie, kultura, náboženství, vzhled, mentalita, hodnoty a normy). Vedle toho, že lidé jednoho etnika mají společné znaky, jsou si také vědomi hranic a rozdílů, které je odlišují od okolních etnik nebo od etnika hlavního, majoritního. Součástí etnicity, tedy vědomí o své příslušnosti k etniku, je právě vnímání své odlišnosti, zkušenosti s odlišností a někdy dokonce systematické a politicky řízené budování této odlišnosti. Významnou součástí etnicity je moment volby a dobrovolnosti: etnicita není nic, co by bylo lidem vrozené, neměnné a biologicky dané, naopak je do značné míry lidmi vytvořena, v čase upevňována a může být na základě rozhodnutí do velké míry měněna.

Evropská unie – Schengen

V Schengenské smlouvě, která byla podepsána 14. června 1985 v Schengenu, se Belgie, Francie, Lucembursko, Německo a Nizozemí zavázaly, že postupně odstraní hraniční kontroly na společných hranicích a zavedou svobodu pohybu pro všechny osoby, které jsou občany signatářských členských států, ostatních členských států nebo třetích zemí. Schengenská úmluva byla podepsána pěti výše uvedenými státy 19. června 1990 (kontroly na hranicích mezi těmito státy byly reálně zrušeny v roce 1995). Úmluva stanovuje konkrétní podobu a garance pro realizaci svobody pohybu. Jejím výsledkem je tzv. schengenský prostor, kde na společných státních hranicích nejsou kontroly a hranice je možné překračovat kdykoli a na jakémkoli místě. Od 12. prosince 2008 tvoří Schengen souvislé území 25 států. Kromě Velké Británie, Irska, Kypru, Rumunska a Bulharska jsou do schengenské spolupráce zapojeny všechny členské státy EU. Patří k nim rovněž Norsko, Island a Švýcarsko. Západní část Evropy je tedy možné projet bez jediného zastavení od jižního cípu Španělska až k severnímu pobřeží Estonska. Největší rozšíření Schengenu proběhlo dne 21. prosince 2007, kdy se počet 15 členů rozšířil o devět států střední a východní Evropy, které vstoupily do EU 1. května 2004 (Česká republika, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko). V České republice zůstaly hraniční kontroly zachovány pouze na mezinárodních letištích - od 30. března 2008 však i na nich odpadla povinnost absolvovat hraniční kontrolu v případě letů uvnitř rozšířeného Schengenu. Absenci hraničních kontrol na vnitřních hranicích kompenzuje rozsáhlá spolupráce a vysoké schengenské standardy, které stanovují pravidla v mnoha oblastech - od policejní a justiční spolupráce přes vízové a konzulární záležitosti až po ochranu osobních údajů. Z bezpečnostního hlediska mají opatření zabránit zneužívání svobody pohybu ke kriminálním aktivitám.

Extremismus

Jako extrémistické nazýváme takové jednání nebo smýšlení lidí, které vybočuje z toho, co považujeme za běžné, správné, morální či legální. Extrémistické projevy jsou často netolerantní, negativně laděné, agresivní nebo násilné. Extrémistické skupiny nebo politické strany často odmítají rovnost všech lidí, popírají základní lidská práva, nerespektují pravidla fungování demokratického státu, k prosazování svých zájmů jsou ochotné použít násilných prostředků, neuznávají pluralitu politických stran a názorů a projevují se rasisticky a xenofobně.

Identita

Je často chápána jako vědomí svébytné totožnosti (jsem to já), která je stálá v čase (jsem to stále já, i když se měním, rostu, učím se, mám víc kamarádů). Identitou také myslíme soulad jednání člověka s jeho totožností (tohle chování patří k tobě). Velmi důležité chápání identity jak pak ztotožnění se s někým jiným, se skupinou, s názorem (tyto názory, hodnoty, jednání jsou mi vlastní, do této skupiny chci patřit, cítím se jejím členem). Vlastní identitu v běžném životě většinou příliš nevnímáme, důležitá však začíná být při setkání s něčím jiným, cizím. Toto jiné a odlišné pak působí jako zrcadlo naší vlastní identity, které nás upozorní, že ten druhý „to má v životě jinak“ a připomene nám, jak máme uzpůsobené a dané určité věci v životě my. Identita ovšem není statická – přestože ji vnímáme jako stabilní, mění se, vyvíjí se podle zkušeností a třeba i historických událostí. Může ji změnit člověk sám, ale může ji člověku změnit i okolí – může mu ji „připsat“, nabídnout, naučit ho nové identitě, vnutit mu ji. Dítě je od malička určitým způsobem vychováváno a tím získává svou identitu. Pokud se někdo chce stát členem nějaké skupiny (například porotního družstva), mění své jednání i smýšlení, aby do skupiny dobře „zapadl“. Příkladem vnucené identity je například označení za Žida v průběhu druhé světové války – mnoho osob, které zahynuly v koncentračních táborech, se před nástupem nacismu necítili jako Židé, o svém původu často ani nevěděli, tuto součást jejich identity jim vnutila nacistická správa a mělo to pro ně tragické následky.

Imigrace

Směrem dovnitř, imigrovat = přijít někam, přibýt odněkud (v české historii můžeme mluvit například o imigraci Slovanů na dnešní české území).

Imigrant

Česky též přistěhovalec. Pojem převzatý zejména ze zahraniční literatury, ať politické (například strategické dokumenty EU) či akademické. V českých zákonech není užíván, užívá se tam výhradně pojem cizinec. Výhodou pojmu imigrant je, že je neutrální, protože nenese význam cizosti či (nevítané) odlišnosti, jako je tomu u pojmu „cizinec“.

Integrace azylantů

V České republice existuje Státní integrační program pro azylanty (SIP). Azylanti mají možnost se do programu přihlásit a v jeho rámci využít kurzu českého jazyka. Další součástí integračního programu je podpora nájemního bydlení azylantů: za určitých podmínek stát poskytne dotaci obci za to, že azylantům pronajme nájemní byt. Dotace může být určena i na dočasnou úplatu části nájemného soukromému majiteli.

Integrace cizinců (migrantů)

Integrace je způsob začlenění imigranta do hostitelské společnosti, který je tak trochu ideální. Předpokládá totiž, že se imigrant dokáže v nové společnosti vyznat, do určité míry se jí přizpůsobit (přijmout demokracii, dodržovat zákony, respektovat zvyky, naučit se novému jazyku), ale zároveň si zachová tolik ze své kultury a identity, aby se cítil dobře (kulturní návyky, oblečení, náboženství). Pro přijímající společnost zase integrace znamená, že imigrantovi umožní, aby se stal jejím členem – nebude ho tedy vylučovat, odsouvat na okraj, ani ho nebude nutit, aby se zbavil své kultury a stal se stejný, jako členové většinové společnosti. Imigrant i hostitelská společnost mají být při integraci aktivní, odpovědní a vzájemně vstřícní. Jsou státy, které mají připraven určitý plán integrace – imigrantovi jsou nabídnuty kurzy jazyka, orientace ve společnosti, a po kurzech následuje zkouška, která mu umožní získat trvalý pobyt. V ČR takový plán neexistuje, ale pro získání trvalého pobytu imigranti také musejí prokázat zkouškou, že ovládají aspoň základy českého jazyka.

Integrační azylové středisko (IAS)

Slouží k přechodnému ubytování azylantů, tzn. osob, kterým byl ministerstvem vnitra udělen azyl. Jedná se o menší zařízení, než jsou pobytová střediska (uprchlické tábory). Azylanti v nich mají pronajat malý byt nebo pokoj. Mají možnost využívat služeb sociálního pracovníka Správy uprchlických zařízení. Během pobytu v IAS azylanti hledají práci a dlouhodobé bydlení a účastní se kurzů českého jazyka. IAS se v ČR nacházejí v Předlicích (Ústí nad Labem), České Lípě, Jaroměři a Brně.

Kultura

Kulturou můžeme myslet v zúženém smyslu například umělecké výtvory, kultivované chování nebo vkusné a padnoucí oblečení. Pro naše potřeby je ale lépe kulturu chápat v jejím širokém významu, který zahrnuje vlastně vše, co člověk ve své historii vytvořil, jak si přizpůsobil své prostředí a jak se chová a smýšlí – veškeré myšlenky, názory, postoje, svátky, každodennost, zvyky, instituce, zákony, pravidla, hodnoty, normy, jazyky, výtvory, výrobky, stavby… To vše tvoří kulturní prostředí lidí, jejich různých skupin. Kultury v různých zemích jsou odlišné (lidé mluví různými jazyky, bydlí v odlišných domech, vaří různá jídla…). Kultura také není stále stejná, skupiny a společenství se vyvíjejí a navzájem ovlivňují – to, co bylo někdy normální, běžné, může být za několik let zastaralé, trapné, nevhodné, zapomenuté, zakázané (život v jeskyni, psaní na hliněné tabulky, otroctví). A opačně, věci dříve nemyslitelné jsou dnes zcela normální (plavky bikiny, internet…). Kultury nelze poměřovat, neboť je každá specifická a nelze určit, podle čeho by se poměřovalo – není žádné univerzální pravidlo nebo měřítko. Každá kultura totiž svým členům hodnotová měřítka určuje a učí je, co je správné. Proto se na všechno, a to i na jiné kultury, díváme měřítky své kultury a podle těchto svých měřítek je posuzujeme – a svou kulturu pak velmi snadno hodnotíme jako lepší, protože splňuje ta naše „jediná správná“ měřítka.

Kulturní identita

Kulturní identita nám dává pocit bezpečí, sounáležitosti, pocit známého prostředí, které je nám blízké, srozumitelné, ve kterém se orientujeme a se kterým se také ztotožňujeme. Každý se však v rámci jedné velké kultury (třeba evropské) ztotožňuje s jinou skupinou nebo subkulturou: někdo se cítí spíše příslušníkem národního státu (je například hlavně Čech), další se silně identifikuje např. s určitou specifickou skupinovou kulturou (fotbalistů, houbařů, zahrádkářů, fanynek zpěváka…), jiný se cítí výrazně vázán k rodnému regionu (Liberečan, Jihočech).

Mezinárodní ochrana

Ochrana cizího státního občana na území jiného státu. V ČR rozlišujeme silnější ochranu (azyl) a slabší (doplňková ochrana), která je pouze přechodným řešením.

Migrace

Označení pro geografický pohyb jedinců nebo skupin, tj. pro mobilitu lidí v užším nebo širším geografickém prostoru. Motivy migrace mohou být různé: ekonomické, ekologické, náboženské, národnostní, politické, válečné konflikty, živelní katastrofy aj. - migrace mezinárodní - označuje pohyb osob mezi státy - migrace vnitřní - pohyb osob uvnitř jednoho státu - můžeme rozlišovat mezi dobrovolnou a nucenou migrací, tedy mezi osobami, které z jednoho na druhé místo odešli dobrovolně a po vlastním rozhodnutí a přípravě, a mezi osobami, které byly z místa původního života vyhnány nebo byly přinuceny toto místo odejít. Rozlišení není vždy jednoznačné, lze říci, že v mnoha příbězích tzv. dobrovolných migrantů je mnoho donucení či prvky útěku, podobně v mnoha příbězích nucených migrantů je mnoho prvků vlastního rozhodování, volby nebo přípravy. - mezinárodní migrace se často rozlišuje na legální a nelegální. Legální migrant je takový člověk, který splňuje všechny podmínky zákonů zemí, mezi kterými se pohybuje, či kde žije. Nelegální migrant pak některou z podmínek či některé podmínky nesplňuje, a to ne vždy dobrovolně či úmyslně.

Multikulturalismus

Jde o pojem, který má mnoho významů – od politických po vědecké. Zde stručně vybereme jen dva. Multikulturalismus znamená například úsilí o vytvoření pluralitní společnosti, tedy společnosti, ve které je prostor pro množství odlišných sociokulturních skupin. Multikulturalismus také znamená již existující soužití různých sociokulturních a etnických skupin. Jejich soužití je založeno na toleranci, respektu, dialogu a konstruktivní spolupráci. Pokud členové jednotlivých skupin dodržují obecnější pravidla a normy a zároveň si přejí dodržovat některé své specifické zvyky, tradice a postoje, měly by mít možnost získat v multikulturní společnosti svůj prostor.

Národ

Národ je velká skupina lidí, kteří mají společné tradice, jazyk, kulturu, historii, pocit sebeurčení (národnosti) a hlavně: vlastní území a politickou samosprávu, tedy vlastní národní stát. Nebo pokud vlastní stát nemá, pak o něj usiluje a snaží se jej ustavit. Některé národní státy vznikly na územích, kde historicky dlouho žily národy, které cítily sounáležitost a byly etnicky relativně jednotné (například některé státy v Evropě – Francie, Rusko, Španělsko, Německo). Jiné státy vznikly tak, že se lidé různých etnik sešli na jednom území a bylo vhodné jej politicky ohraničit, definovat a dát mu společnou správu (například USA, Kanada, Polsko, některé státy Afriky). V některých takových případech národ vznikl až po vzniku státu. Národy jsou tedy považovány do značné míry za politická uskupení, která mají politické sebeuvědomění a usilují o samosprávu a vlastní území nebo aspoň o autonomii. Z toho také vyplývají různé podoby státního uspořádání, které dávají národům samostatný prostor: národní stát (stát a území, na kterém žijí pouze příslušníci jednoho hlavního národa), federace (více národů se spojilo do jednoho státu a jsou si rovny), autonomie (různá míra politické samostatnosti národa v rámci většího státu).

Nelegální migrace

Migrace, která není zajištěna dokumenty, jež předepisuje právní řád státu, ve kterém migrant pobývá, či států, mezi kterými se pohybuje. Je to často situace komplexní, může velmi snadno nastat, a mnohdy je způsobena složitě nastaveným systémem pro vstup a pobyt migrantů. Migrant může na území státu nelegálně vstoupit (nemá cestovní doklad, nemá vízum, nebo to všechno má, ale neprojde hraniční kontrolou, či překročí hranice mimo hraniční přechod, nebo má neplatné či padělané dokumenty). Nelegální migrant může na území nelegálně pobývat (neprodlouží si povolení k pobytu) nebo být nelegálně zaměstnán (práce načerno). Může také území nelegálně opustit (tedy bez dokladu nebo bez hraniční kontroly, pokud jí podléhá). Ač je nelegální migrace vykreslována černě, není často vinou migrantů, že jsou v nelegální situaci, a tak často není spravedlivé, že na ně odsudek nelegality padá. Často jsou oběťmi obchodu s lidmi, doklady jsou jim zabaveny, nevědí, že od zprostředkovatelů dostali neplatný doklad, zůstali v půli cesty, a pro ČR nemají vyřízeny doklady. Jiní migranti se tzv. „nelegály“ stanou až po určité době legálního pobytu: vyprší jim vízum, ztratí práci a nejsou schopni nalézt novou (a tehdy musí odjet z ČR, pokud měli pobyt za účelem zaměstnání), nemají čas/jsou nemocní/nedostanou se na cizineckou policii prodloužit vízum. Jiní důvěřují svým zprostředkovatelům, že všechno vyřídili, a jsou zde/pracují nelegálně nevědomky. Někteří migranti volí nelegální pobyt, protože je levnější – doložit všechny doklady pro cizineckou policii je často poměrně drahé (zejména například komerční zdravotní pojištění), a někteří migranti na to nemají finanční prostředky. Neznalost zákona neomlouvá, ale mnoho migrantů by jistě volilo legalitu, kdyby to bylo v jejich možnostech.

Pobytové středisko (PoS)

V pobytových střediscích žijí žadatelé o mezinárodní ochranu. Místo tohoto oficiálního termínu se například v médiích používá pojem uprchlický tábor. Žadatelé o mezinárodní ochranu v pobytovém středisku vyčkávají rozhodnutí o mezinárodní ochranu. Mají zde zajištěno základní ubytování, stravu a hygienické potřeby. Pobytové středisko je možné opustit trvale („pobyt v soukromí“) nebo tzv. „na propustku“, což znamená až na 30 dnů. PoS se v ČR nacházejí v Kostelci nad Orlicí a v Havířově.

Předsudek

je rychlé přisuzování vlastností lidem dopředu, ještě předtím, než se nad vším zamyslíme. Předsudek je hodnotící: umožňuje smýšlet o ostatních lidech špatně nebo dobře bez ohledu na jejich skutečné vlastnosti, bez toho, abychom dané lidi vůbec znali. Předsudek je silně emocionální (citlivě prožívaný). Lidé, kteří sdílejí předsudek, nejsou obvykle přístupni racionálním argumentům, které předsudek vyvracejí nebo aspoň zpochybňují. Předsudky můžeme pociťovat nebo je veřejně vyjádřit. Předsudky bývají namířeny nejčastěji proti určité skupině jako celku, anebo proti jedinci, protože je příslušníkem této skupiny. Předsudek může zakládat diskriminační chování.

Přijímací středisko (PřS)

Je prvním místem, kde pobývají žadatelé o mezinárodní ochranu. Po dobu cca 3 týdnů nesmějí toto zařízení opustit a musí se podrobit preventivním zdravotním vyšetřením (proto se někdy PřS říká karanténa). Dále jsou zde žadatelům o mezinárodní ochranu sejmuty otisky prstů, provedeny další identifikační úkony a lustrace v databázích. PřS je místo, kde uprchlík podává svou žádost o mezinárodní ochranu a kde je pozván k prvnímu pohovoru o důvodech, které jej vedou k žádosti o mezinárodní ochranu. Přijímací střediska se nacházejí v Zastávce u Brna a na letišti v Ruzyni. Ještě v nedávné době bylo velké přijímací středisko ve Vyšních Lhotách u Frýdku-Místku.

Rasa

Pojem rasa byl vytvořen antropology v 19. století, kteří – zaujati možností vědy a srovnávací metody – zkoumali odlišnosti mezi lidmi a popsali tři velké skupiny lidí jako rasy. Odlišné (a charakteristické) znaky lidí se vytvořily pod vlivem přírodního prostředí, vznikly původně v určitých geografických regionech a jsou dědičné. Moderní antropologie a hlavně například analýza DNA ukázala, že z biologického hlediska se lidé různých ras neliší více než lidé jedné rasy. V současné době jsou tendence rasu jako biologickou danost, která určuje vlastnosti a práva člověka, považovat za termín náležící k minulosti.

rasismus

Je názor, který tvrdí, že rasa určuje schopnosti člověka a že někteří lidé jsou nadřazení, a jiní méněcenní z důvodu příslušnosti k určité rase. Rasisti definují rasu jako skupinu lidí stejného původu. Rozlišují různé rasy podle fyzického charakteru, jako je barva kůže nebo kvalita vlasů. Jako rasismus se také označují různé druhy negativního, agresivního či ponižujícího chování k odlišným osobám, k příslušníkům „jiné rasy“. Moderní antropologie a hlavně například analýza DNA ukázala, že z hlediska DNA jsou si lidé jedné rasy stejně nepodobní jako lidé odlišných ras. Že tedy z biologického hlediska se lidé různých ras neliší více než lidé jedné rasy. Některé odlišnosti mezi lidmi tedy vidíme a jiné nevidíme – proto nemůžeme pouze z těch viditelných rozdílů usuzovat, že fyzicky jiní lidé mají odlišné schopnosti nebo dokonce odlišná práva.

Rasová diskriminace

je chování, které znevýhodňuje práva jiného člověka z důvodu jeho etnického, národnostního nebo rasového původu.

Trvalý pobyt

Je typ pobytu, který může cizinec získat po pěti letech nepřetržitého pobytu na území ČR (donedávna to bylo 10 let). Podle současné právní úpravy je na získání tohoto pobytu právní nárok, což znamená, že cizinci musí být zdůvodněno, proč mu eventuálně nebyl trvalý pobyt povolen, a ten se může proti takovému rozhodnutí odvolat. Důležitou podmínkou je, že cizinec nesmí během oněch pěti let pobývat mimo území ČR dohromady déle než 10 měsíců. Cizinec s trvalým pobytem by měl požívat veškerých práv a povinností jako čeští občané s výjimkou volebního práva, práce v ozbrojených složkách a na pozicích, kde je státem odůvodněně požadováno české občanství. Trvalého pobytu lze dále nabýt sňatkem s občanem ČR nebo EU pobývajícím na území ČR. Speciální kategorií je trvalý pobyt z humanitárních důvodů, který může cizinec obdržet v případě vážných zdravotních problémů jeho či člena jeho rodiny, kdy by návrat do vlasti mohl dotčenou osobu ohrozit na životě.

Účel pobytu

Je to účel, pro který je cizinci vydáno povolení k pobytu – např. studium, práce, sloučení rodiny, účast v obchodní společnosti, podnikání apod. Pokud migrant přijede do ČR například studovat, je účelem jeho pobytu studium, žádá o vízum/povolení k pobytu za účelem studia. A pokud chce pak začít pracovat, musí změnit účel pobytu a požádat o nové vízum. Na každý jiný účel je potřeba mít zvláštní vízum. Teoreticky může mít cizinec několik různých druhů víz na nejrůznější účely. Za všechna víza se platí poplatky a je potřeba k nim dokládat různé specifické skutečnosti a doklady.

Uprchlík

Podle Ženevské konvence je uprchlíkem každý člověk, který se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů. Ženevská konvence (mezinárodní Úmluva o právním postavení uprchlíků) byla podepsána v roce 1951 a na ní je založena ochrana uprchlíků na území signatářských států: jak ochrana žadatelů o azyl (možnost azylového řízení, přístup k lékařské péči, přístup ke vzdělání), tak ochrana uznaných uprchlíků/azylantů (zajištění práv azylantů v zemi udělení azylu).

Vízum

Oprávnění ke vstupu a pobytu na území. Rozlišují se krátkodobá víza (do 90 dnů), která se týkají jen některých zemí (zpravidla bývalé země SSSR, státy Asie, Afriky apod.) a dlouhodobá víza (nad 90 dnů), kdy o ně musí žádat každý cizinec, pokud není občanem státu Evropské unie. Je jich celá řada a liší se svým účelem. Žádost o ně je možné vždy podat jen mimo území ČR. Nelze např. přijet na turistické vízum a v ČR požádat o dlouhodobé. Je však za určitých okolností možné mít např. vízum za účelem zaměstnání, pobývat na území v ČR a zde požádat ještě o vízum za účelem podnikání. Důležité vždy je, aby první vízum nepozbylo své platnosti před začátkem platnosti víza druhého. Jinak je nutné opět vycestovat. Pozor – ani platné vízum není vždy stoprocentní zárukou, že je cizinec vpuštěn na území ČR a že mu tento akt bude vysvětlen!

Xenofobie

je v doslovném překladu strach z cizinců. Slovo se většinou užívá pro označení nesnášenlivosti k lidem z jiných zemí a rovněž nedostatek úcty k jejich tradici a kultuře. Stejně jako rasismus je xenofobie předsudečná, strach z cizinců nebo nesnášenlivost, do které se strach přetváří, mohou vzniknout okamžitou emocionální reakcí. Pokud se dále utvrzují, stávají se součástí postoje jedince i celých skupin vůči jiným skupinám. Xenofobie může být velice silná a zbytečná – založená právě jen na nejasném pocitu, na neznalosti a nedostatku zkušenosti.

Žadatel o mezinárodní ochranu (azyl)

Cizinec, který požádal Českou republiku o ochranu před pronásledováním ve svém státě a který čeká na vyřízení své žádosti. Období čekání na rozhodnutí je dobou velké nejistoty, jak žádost dopadne, obav o budoucnost a v některých případech i psychických problémů z prožitého pronásledování. Žadatel o mezinárodní ochranu může pobývat na území ČR, a to v přijímacím nebo pobytovém středisku, nebo v soukromí. V období jednoho roku od podání žádosti nesmí pracovat, po uplynutí této doby může pracovat na základě povolení k zaměstnání. Děti žadatelů o mezinárodní ochranu chodí do školy.


Investice do rozvoje vzdělávání